Všude píšou, že vysoká citlivost je výhoda. Hm, to teda nevím, když jsem věčně unavená, zahlcená, všechno se mě hodně dotýká a často na sobě cítím tíhu celého Světa. To je mi teda opravdu dar!
Trucuju v Lese a zhluboka nasávám ionty, které jsou pro mé tělo takové vitamíny ze vzduchu a dodávají mi energii. Můj tep se zpomaluje a já se nořím do zvuků lesního orchestru. Pozpěvuju si a napadá mě nová melodie, která by se hodila do romantického filmu. Má mysl ještě občas naštvaně vyštěkne něco o příliš pomalém tempu nebo nudě, ale já pokračuju ve své procházce, napojená na své nitro i Les. Procházím se známými místy a na své tváři cítím lehký úsměv. Svěží vánek si hraje s mými vlasy a já znovu vnímám sladkou vůni svého osobního parfému, který si do nich tak ráda vtírám. V dálce se mihne srnka, která se na moment zastaví a obdaruje mě káravým pohledem ve stylu „snad o sobě nepochybuješ“ a zase běží dál.
Jsem tady a teď, nikým nerušená a oddána přírodě jako její součást. Čím mohu být přírodě nápomocna? Co pro ni mohu udělat? Cítí mě ona stejně jako já cítím ji? A jak to asi mají ostatní? Zeptám se jich nebo je rovnou pozvu na Lesní Mysl, aby mi o tom mohli povídat sami.
Aha. Tak tohle je ten dar. Napojení na přírodu, umění jít do hloubky, nacítit se, vnímat jemné nuance, silná intuice, touha po harmonických vztazích a práce na nich, kreativita a umělecké cítění. A teď už vím, že je toho mnohem víc.
